1. 3. 2012
Reforma jako návrat ke kořenům
Konrád Liessmann nám ve své eseji Teorie nevzdělanosti připomněl, že v historii slovo „reforma“ odkazovalo spíše do minulosti, k původním kořenům či k pramenům nějaké instituce nebo pravidla či víry. A znamenalo napravit něco právě tímto „návratem“, tj. promyšlením logiky zakladatelského aktu té instituce a invariant jejího poslání.
Dnes je termín „reforma“ neoliberálním způsobem vlády řádně zdiskreditován – znamená pohled do budoucnosti nepřipouštějící ohlížení. Znamená podřízení fungování všech rozmanitých oblastí společenského života jedné dominantní logice – logice rychlé akumulace zisku. A předpokládá, že rozmetání starého (a proto z definice nevhodného) je „přirozeně“ pozitivní a žádoucí. Tato logika se postupně začala aplikovat ve všech sférách společenského života. Veřejné, nezpoplatňované a „nevydělávající“ univerzity dnes zůstávají jedním z posledních ostrůvků, který se vymyká novému režimu akumulace kapitálu.
Ten se musí rychle pohybovat a investovat bez překážek a s minimem omezení po celém světě. Prostě vždy tam, kde investici kyne nejvyšší a co nejrychlejší zhodnocení. K tomu je potřeba velké masy spotřebitelů. To už jsme zvládli, masifikace byla úspěšná a relativně rychlá. K tomu je nutné usnadnit pohyb studentů i studijních programů, tj. internacionalizaci, která se z hlediska vzdělávacího účelu stále více jeví být cílem sama o sobě; je však významným prostředkem k uskutečnění cílů úplně jiných (vytváření zisku). Následně bylo potřeba standardizovat „výrobky“ – proto ten tlak na stejné programy, jejich strukturu, výstupy z učení, profily absolventa atd. atd. To vše tvrdě kontrolované zvenku. Těmi, co produkty (absolventy, poznatky, patenty, technologie) budou odebírat, resp. kupovat.
Vzdělávací sféra však stále zaostává. Pořád nemodernizuje v takovém tempu jako v ostatních sektorech veřejné služby. Ostatní “nadějná ložiska zisku” již začala podléhat procesu komodifikace zdraví, klidného stáří, pocitu bezpečí před nenadálými riziky a ohroženími atd. Technické instrumenty přeměny univerzit ve firmy přitom známe už ze soukromého sektoru. Manažerské řízení koncentrované do rukou manažerské oligarchie jmenované správními radami rozhodujícími o podnikatelském záměru. Posílení kontroly kvality výroby v krátkých horizontech (kvartály, rok). Také je třeba mít volnou ruku v náboru personálu a nekomplikovat ho zdlouhavými, desetiletí trvajícími procedurami prokazování způsobilosti. Je to však přece jen trochu brutální změna, takže je nejprve nutno připravit terén.
Toho se dociluje dělostřeleckou ideologickou přípravou v podobě jazykových her a figur rétorického násilí (sociolog Martyn Hammersley).
Zavedení obratů jako „skládání účtů“, „otevřenost světu“, nebo „odpovědnost“ můžeme považovat za příklady toho, co ve spojení s pojmem „vzdělávací politika založená na důkazech“ (evidence-based policy) považuje Hammersley (2001) za „rétorické násilí“. S takovými pojmy – obvykle ještě naturalizovanými do figury „všem je přeci jasné“ nebo „při té masifikaci to chudák státní rozpočet nemůže utáhnout“ apod. – , říká, je od začátku zásadní problém. Jejich rétorické efekty diskreditují už předem jakoukoli kritickou opozici vůči nim. Kdo by byl proti reformě? Nebo proti odpovědnosti a otevřenosti? Jedině nerozumný člověk. To pak umožňuje bez odporu mocensky prosazovat jen tu verzi pojmů, se kterými přišli „agenda setters“, resp. politická opatření podpořená údajnými důkazy, uzavírá Hammersley. Podobně se užívá rétorického postupu jako je petitio principii. Argumentace kruhem tomu říkáme. Podle této dávno známé figury se začne opakovaně používat jako východisko něco, co by teprve bylo třeba dokázat. Ale v důsledku častého opakování se na jeho základě začnou přijímat „opatření“. Kdo kde prokázal, že jsou univerzity neefektivní a kolik procent akademických pracovníků je „uzavřeno do sebe“ a nereaguje na změny ve společnosti nebo nespolupracuje vůbec s nikým mimo univerzitu?
A výsledek? Magická trojčlenka neoliberální transformace vysokých škol: školné + kontrakty s firmami + inovační transfer, která je kryta jazykovou hrou na svobodu a odpovědnost (např. ve Francii se podobný zákon nazývá zákon o svobodách a odpovědnosti univerzit). Jinými slovy, vysoké vzdělání je podle reformátorů především individuální investicí a proto není tak dramatické, že snižujeme veřejné výdaje do vysokého školství. Odpovědný člověk se stejně stará sám a investuje do svého osobního kapitálu. Podobně slyšíme, že reforma nám nabízí ohromnou autonomii a vůbec nemůže poškodit akademické svobody. Autonomii však definují jako větší „nezávislost“ na veřejném financování a současně větší odpovědnost za kvalitu, o které budou rozhodovat „zástupci společnosti“ v radě školy (podnikatelé, politici, lidé nemající nic společného s danou školou) a externí auditorské firmy. Do takové autonomie se akademikům „kupodivu“ nechce.
Reformátor usoudí: to proto, že žijí v té humboldtovské věži ze slonoviny, bádají si nad zbytečnostmi, opájejí se svými tituly a ne a ne dynamicky přispět … čemu vlastně? Privátním ziskům říci nelze, tak nastupuje další rétorický manévr – přece konkurenceschopnosti země – a to je zájem nás všech, žádné skupinové nebo privátní zájmy. Rétorická figura má zajímavé vyústění: Skupinové zájmy zavile hájící akademici stojí proti zájmům celé země, dokonce její budoucnosti. Zkuste pak odporovat reformám!
Stoupenci reformy pak nabízejí technické řešení. Univerzity odporují, protože nevědí, jak na to. Ale my jim pomůžeme. Máme tu New Public Management – účinný model řízení. Aby se prosadil, musí tady ale být rektor-manager, správní rady s jiným složením a kompetencemi, omezení těch „nesystémových“ senátů a hlasů studentů. Ti už navíc budou klienti – a kdo to kdy viděl, aby ve firemní akciovce mluvili do volby ředitele a výrobního programu zákazníci!!). Tohle na návrat ke kořenům moc nevypadá. Že by jejich připomínáním nakonec skutečnými reformátory byli bouřící se studenti a akademici?
Převzato z Iniciativa Za svobodné školy
