Rankingy jako inspirace pro strategii zkvalitnění univerzity?

Úvahy doc. Münicha o validitě výsledků několika světových žebříčků „Jak se nestat rektorem Univerzity Karlovy“ na serveru Česká pozice signalizují stagnaci či spíše propad kvality činností naší Alma mater. Dokonce ani naději do budoucna moc nedávají – ten, kdo bude deklarovat návody doc. Münicha, jak se stát světovou akademickou hvězdou, se nemá šanci stát rektorem. Bránit mu v tom prý bude omezenost a lenost těch, kdo si lebedí v zahnívajícím domácím rybníčku. Univerzita Karlova má jistě celou řadu problémů, o kterých ví i bez rankingů. Stačí jí k tomu každoroční vyhodnocování výsledků, rozsáhlá spolupráce s kolegy v zahraničí, kritika v akademických senátech a debaty s fakultními představiteli. „Hrozivost“ umístění UK většinou ve třetí stovce žebříčků však musíme nahlížet i optikou toho, co Münichovy úvahy ignorují. Jde pouze o pár „drobností“.

1. English language bias – celý slavný soubor indikátorů internacionální dimenze univerzit je významně zkreslen skutečností, že někde je angličtina mateřským, hlavním nebo od mateřské školy vyučovaným jazykem. Tam, kde tomu tak není, tam v žebříčcích přeceňujících internacionalizaci propadají i jinak výborné univerzity (např. německé nebo francouzské). Píše o tom víc autorů, nejostřeji asi Chris Lorenz z univerzity v Amsterdamu. Zkratkovitý návrh: tak se naučte taky anglicky a učte všechno v angličtině je léta kritizován představiteli evropských univerzit z různých zemí. Nejde jen o kultivaci domácího odborného jazyka v řadě oborů, ale taky o redukci univerzitního vzdělávání o jednu významnou funkci („misi“) – kultivovat lokální, regionální, národní společenství.

2. Pro posouzení výkonnosti či kvality univerzity je naprosto klíčové srovnávat srovnatelné – především však univerzity s podobnou strukturou oborů. Ostatně, autor sám jaksi na okraj a jen jako mimochodem poznamenává, že výsledky UK (rozumí se „tvrdých“ věd) jsou „naředěné“ tím, že na UK je nadprůměrně vysoký počet oborů teologických, společenskovědních a humanitních. Na málokteré univerzitě koexistují obory medicínské, farmacie, sociální a humanitní vědy a teologie! Pak ovšem indikátory typu „citace na akademika“ zcela postrádá vypovídací hodnotu o kvalitě univerzity jako celku (a tak o ní Münich ve své úvaze mluví). Jsou použitelné pouze v hodnoceních typu německého CHE, kde se porovnávají výkony škol v jednotlivých oborových skupinách (fields) – tedy např. lékařské obory na UK a jejich postavení mezi lékařskými obory jiných univerzit. I tak ovšem takový žebříček obvykle neodráží kontext celé školy. Někde jde o čistě medicínsky zaměřenou univerzitu, jinde o multioborové společenství jako na UK. To nemůže neovlivnit podmínky a výsledky.

3. V některých indikátorech hraje silnou roli velikost země a ekonomický kontext. Např. podíl prostředků získávaných ze soukromého sektoru od podniků jako indikátor kvality univerzity je bezesporu zkreslen skutečností, že drtivá většina nadnárodních společností poskytuje prostředky na výzkum a inovace školám v zemích, kde sídlí „matky“ těchto společností, nikoli v zemích jejich filiálek.

V souhrnu jen těchto tří faktorů, které člověka jen průměrně obeznámeného s rankingy univerzit musí hned napadnout, se jeví dramatické výkřiky o stagnaci či poklesu jako zcela irelevantní pro diktování strategie směřující k profilu „špičkové univerzity“. Kouzlem nechtěného o dva dny později (11. 9. 2013, s. 14) informuje E 15 o aktuálních výsledcích v žebříčku QS (též citovaném Munichem): „jeden z neprestižnějších univerzitních žebříčků Quacquarelli Symonds (QS) včera potěšil i Univerzitu Karlovu v Praze. Zatímco minulý rok se umístila na 286. místě a hrozilo, že jako nejlepší česká univerzita vypadne z prvních 300 nejkvalitnějších světových škol, nyní poskočila na 233. místo“. Jsme na tom tedy stejně jako před čtyřmi lety. Moje reakce ovšem zní: nijak zvlášť mě ten výsledek nepotěšil, stejně jako mě loňský nevyděsil. Čtu ho bez hysterie a emocí: pokud jde o reputaci, jsme na tom pořád stejně (padesát či sto míst nehraje při známé citlivosti celkového skóre na některé indikátory velkou roli).

Naše „zlepšení“ neznamená, že ubylo našich problémů, je vyřešena slabá práce s absolventy nebo problém malého počtu kvalitních zahraničních badatelů a učitelů na UK. K tomu ale nepotřebuji alarmistickou interpretaci rankingů. Jejich výsledky jsou jen jedním z mnoha zdrojů, se kterým musím kriticky pracovat.