Co s žebříčky univerzit?

Tak si zase v těchto týdnech zažíváme pravidelné rankingové hrátky. Komerční agentury vypustily každoroční produkt – žebříčky vysokých škol. Na konci prázdnin QS, v minulém týdnu konkurenční Times Higher Education (THE – TR), další brzy přijdou. Předchází jim obvykle marketingová kampaň: zaplať si roční předplatné našeho Newsletteru nebo zúčastni se superworkshopu, kde se poprvé zveřejní naše výsledky (mimochodem, tyto semináře se pravidelně konají v luxusních destinacích jako je Singapur, Hongkong, Malajsie apod.).

Prý proto, abychom přijali účinnou strategii zajišťování kvality univerzity, dali vědět chudákům dezorientovaným studentům v zahraničí, kteří se již chystají si studium u nás zaplatit, ale jen nevědí, jestli je ta UK už konečně aspoň 199. A taky abychom zapůsobili na naše politiky, kteří nám pak dají více peněz.

V tom posledním mají obchodníci s žebříčky docela pravdu. Hlavní dvě cílové skupiny těchto kvaziměření totiž představují novináři a politici. Propagandistická přípravná palba THE letos uváděla na okraji elektronického vydání svého Newsletteru několik citací, jak úžasným nástrojem pro strategické řízení univerzity je právě žebříček THE. Všechno to byly obecné politické hlášky premiéra Japonska a ministrů školství z Indie a dalších zemí. Samozřejmě v tom hraje roli i skutečnost, že na univerzity v Asii jsou kladeny jiné požadavky, a ony je také přijímají jinak, než třeba univerzity v Evropě. Co na žebříčky říkají představitelé předních evropských univerzit, není známo. Z jejich náhodně posbíraných názorů víme, že jsou jim pro využití ke strategickému řízení vlastní instituce v podstatě lhostejné, resp. informace z nich jim obvykle potvrzují to, o čem stejně vědí z vlastních hodnocení. Globální charakter rankingů vlastně trpí kulturní necitlivostí, tedy tím, že automaticky předpokládá, že univerzita v Americe, Evropě a v Asii znamená zhruba totéž.

Rozpaky nad významem informace o umístění v žebříčku vystihují i titulky různých zpráv. Letos tuto zmatečnost vyjadřují titulky z minulého týdne: Univerzita Karlova se v žebříčku THE „propadla“ (LN, 6.10.). Prý o 30 míst, což musí čtenářem pravidelných sportovních rubrik a tabulek skutečně otřást. Při střízlivém pohledu na rozložení „výkonů“ (agregované hodnoty svou povahou velmi odlišných indikátorů) vidíme ovšem spíše typickou obrácenou J-křivku, kde rozdíly mezi stou a třístou univerzitou v pořadí se pohybují v řádu jednotek procent výsledku té nejlepší stovky. Tomu se pak při posunu o 30 či 50 míst dolů skutečně říká „pád“! Totéž ale musíme říci i o vzestupech a „skocích“ nahoru. Dosud jsme to na UK exaktně ukázali jen na žebříčku šanghajském (ARWU):

„ARWU: dělící čára mezi vysokými školami se nachází na hranici první padesátky (v dosud posledním vydání stá instituce dosáhla pouze dvaceti pěti procent skóre instituce první, což navozuje otázku, zda jsou rozdíly mezi jednotlivými školami opravdu tak velké), s klesajícím pořadím jsou rozdíly mezi výsledky jednotlivých vysokých škol zanedbatelné a obtížně rozlišitelné.“

Proto rektor UK oprávněně říká, že se UK i přes odlišné vnější podmínky udržela mezi elitními univerzitami, což dokládá i odlišnými posuny („zlepšeními“) v dalších dvou z nejsledovanějších rankingů. A není v tom pražádný alibismus.

Uvedený postoj rektora UK potvrzuje i Kouckého výrok v analytickém textu na České pozici z května 2013, že „je rovněž vhodné, aby si vysokoškolská instituce vytvořila prostor pro sledování a vysvětlování změn ve svém umístění v různých žebříčcích a v delším časovém období a aby zdůrazňovala spíše průměr všech umístění, protože výsledky v jednotlivých letech a v různých žebříčcích mohou někdy i značně kolísat. To je další důvod, proč by se žebříčkům neměla věnovat větší pozornost, než jakou si zaslouží“ . Jinými slovy, nemá smysl nechat se hodnotit každý rok, když rozumný interval na velké mnohooborové univerzitě představuje tři až pět let. A taky nemá smysl pracovat s daty jednoho srovnávacího šetření a z jeho výsledků vyvozovat bůhvíjak důsažné závěry. Navíc, skladba indikátorů ukazuje na slabá místa univerzity jen velmi nepřímo: proto indikátor nemůže být sám o sobě cílem právě proto, že jen indikuje, tedy odkazuje k mnohem širší a komplexnější skutečnosti; navíc jejich skladba nerespektuje odlišné kulturní kontexty a role jednotlivých univerzit (lokální, regionální, globální). Proto je obezřetnost na místě.

Žebříčky zakázat nemůžeme. Problematická je však především jejich logika. Rozmanitá poslání univerzit jsou redukována na jednu, až dvě funkce typické pro uzavřený klub anglosaské padesátky. Kooperace a přebírání účinné praxe od srovnatelných škol je nahrazováno logikou soutěže a hrou na vítěze a poražené. Pořadí v žebříčku se stává cílem školské politiky a nahrazuje hlubší a koncepční strategické úvahy školské politiky i akademických funkcionářů škol. Chceme snad skončit tak, že je budeme brát asi tak vážně jako žebříčky kvality pracích prášků v časopisech pro spotřebitele?