Nejde jen o instrumentální právní normu, aneb univerzita tváří v tvář svému „odkouzlení“

Je pravda, že české vysoké školství se za posledních patnáct let obrovsky proměnilo. Obvykle jsou tyto změny prezentovány převážně negativně: masifikace studentské populace, neuvážený nárůst počtu vysokých škol, nástup méně nadaných a málo motivovaných studentů, nedostatečné financování atd.

Stejně tak je však možné tyto změny „číst“ pozitivně: došlo k bezprecedentní demokratizaci vysokoškolského vzdělání, ke zvýšení jeho dostupnosti, portfolio financování škol je pestřejší než před rokem 1998, zkvalitnily se metody vzdělávání, zejména s rozvojem IT, neuvěřitelně se posílila mezinárodní dimenze činnosti škol atd. Vystavení globálním tlakům i lokálním požadavkům jsme v zásadě s vypětím všech sil zvládli.

O co tedy v reformním diskursu jde? Záleží, z čeho vycházíme a co reformou rozumíme. Celý systém terciárního (po-maturitního) vzdělávání především není nijak regulován. Neexistuje žádná déledobá politika vysokoškolského vzdělávání. To není volání po omezení akademických svobod a autonomie. Je to volání po nutnosti participativním způsobem formulovat, co společnost od celého terciéru očekává. A jaké místo v něm budou mít univerzity, neuniverzitní vysoké školy, instituty odborného vzdělávání, a jaký budou mít společenský účel, jaké budou způsoby jejich vnitřní správy, a kolik prostředků jsme jako společnost na to ochotni vyčlenit. A také, jakými rozumnými způsoby budeme posuzovat (hodnotit) jejich kvalitu. V některých případech (programů nebo oborů) je dobré položit otázku, zda je vůbec nezbytné všechno hodnotit. Aby aplikací unifikovaných centrálních hodnotících postupů u některých z nich nedošlo k „porušení podstaty látky“, jak by řekl Bohumil Hrabal. To je to hlavní, co je třeba změnit. Dílčí otázky akreditací, financování, graduací se musejí řešit ve vzájemném vztahu a na pozadí této základní společenské představy.

Dominantní neoliberální způsob vlády vychází z požadavků trhu práce (tj. konkrétních zaměstnavatelských skupin) a z „potřeb ekonomiky“, aniž by dostatečně do hloubky analyzoval potřeby celé společnosti, její tradici a zamýšlel se nad přínosem kulturně diverzifikovaných institucí. Proto nabízí všude v zásadě stejné recepty – univerzitu jako firmu, profil absolventa adaptovaný potřebám/představám zaměstnavatelů, financování škol stále více „nezávislé“ na státu – zkrátka kroky na cestě, která bez naší reakce bude směřovat k privatizaci celého sektoru.

Tím je dána i moje odpověď na otázku jmenování profesorů. Když říkám profesoři, myslím primárně na univerzity. Profesní dráha na univerzitách je v kontinentální evropské tradici spojena s posvěcením profesorů hlavou státu (resp. v SRN zemským premiérem; zemské útvary ovšem prezidenta nemají). Domnívám se, že přechod k mladší anglosaské tradici poziční profesury by byl symbolickým zrušením historické kontinuity. Na jmenování hlavou státu u nás trvám z následujících důvodů:

1. je v logice kulturně historické zakotvenosti univerzitního vzdělávání. Staví osobní, až ontologickou kvalitu jedince vydobytou životní akademickou dráhou (jeho Bildung) nad pragmatickou expertise získanou kdekoli – na univerzitě, v praxi, v osobním mimoprofesním životě. Hodnotu expertnosti nepodceňuji, ale jejím vyzdvižením na roveň akademického gradu stavíme univerzitu symbolicky na roveň kterékoli jiné organizaci či přímo firmě; a později může být oprávněně položena otázka, proč odmítat i jiné prvky korporátního manažerského provozu;
2. a proč právě hlava státu a ne třeba jen rektor? Protože jmenování hlavou státu představuje možná paradoxně silnější potvrzení univerzitní autonomie a akademických svobod než jmenování vlastním rektorem. Použiji analogii s profesní komorou. Příslušná skupina profesionálů je ve svém odborném konání nezávislá na správní autoritě – sama se reguluje, má svůj etický kodex, disciplinární instance atd. A to na základě posvěcení poslaneckou sněmovnou, nejvyššími zástupci lidu, kodifikovaném zákonem o profesní komoře, který podepisuje hlava státu. Ten z těchto profesionálů činí skupinu privi-legovanou, tj. ve věcech odborných vyňatou z působnosti běžných regulí a omezení. Proč tomu tak je? Protože jde o činnosti tak výjimečné, že se společnost vzdává těsného dohledu nad ní. Takový dohled by neměl věcně smysl. A symbolicky je důležité dát profesionálům zažít tlak osobní odpovědnosti vyplývající z autonomie. Činnosti profesionála totiž vyžadují mimořádně hluboké vědění a uspokojují neběžnou, pro společnost vitální potřebu.

   Pro špičkové profesionály veřejnoprávní instituce, jakou je univerzita, nežádáme jejich posvěcení speciálním zákonem o komoře profesorů. Ale právě podpis prezidenta na jejich dekretu říká: společnost (nikoli osoba prezidenta!) považuje potřeby, které svou prací uspokojujete, za natolik klíčové pro své přežití a rozvoj, že vás privi-leguje a tím potvrzuje odpovědnou autonomii instituce, v níž pracujete.

Hovoří se o tom, že jde o monarchistický přežitek či akt „ad vanam captandam gloriam“. Jistě je možné přistoupit na určité „odkouzlení“ vztahu společnosti a univerzity. Musíme tak ale činit s vědomím, co všechno tím symbolicky děláme a jak univerzitu, její étos a fungování proměňujeme.

S výše uvedeným těsně souvisí i moje vnímání ceremoniálů. Tak jako lze mávnout rukou nad křtem, svatebním obřadem nebo dnes stále častěji i nad obřadem pohřebním, můžeme i univerzitní ceremoniály shodit poukazem na jejich zastaralost a přehnanou patetičnost: nehodí se zkrátka do našeho sekularizovaného světa.

Imatrikulace, promoce, inaugurace však představují především přechodové rituály. Možná jsou na škodu naše taláry a monarchické symboly, protože nám to brání uvědomit si jejich aktuální hodnotu. Akademická obec se shromažďuje, aby dala až divadelním způsobem, tj. ostentativně najevo, že daný jedinec je od tohoto okamžiku někým jiným. Podobně jako tisíce lidí před ním (to připomínají ty taláry a žezla). A že je to závazek, navíc posílený veřejně proneseným slibem. Psychologická teorie závazku (commitmentu) vysvětluje, že lidské komunity se nejsilněji upevňují podle principu závazku spíše než na základě principu směny. Závazek složený veřejně a ne pod nátlakem totiž funguje i tam, kde logika „něco za něco“ selhává.