Zákon o státní službě? Ve hře je ochrana veřejného zájmu

Debata o státní službě je českým evergreenem už mnoho let. Články na toto téma většinou začínají konstatováním, že Česká republika sice v roce 2002 přijala zákon o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o jejich odměňování, ale tento zákon dosud nevstoupil v platnost. Nyní se sice zdá, že přijetí nového a jeho uplatňování je konečně na spadnutí. Čím dále se však jednání o něm dostávají, tím více se objevují spory o jeho podobu.

Právě v tuto chvíli je proto třeba připomínat, proč je tento zákon tak zásadní a jaké jsou hlavní principy, které by v něm měly být obsaženy. Nebylo by nic horšího, než kdyby se vládní koalice na jeho znění sice dohodla, ale přijala ho v takové podobě, že by se jednalo o prázdnou skořápku, kdy by ve skutečnosti tento zákon nebyl schopný plnit svůj účel.

Nejčastěji se přijetí zákona zmiňuje jako podmínka čerpání evropských fondů v nadcházejícím období. To je sice pravdivý argument, není ale možné zužovat potřebnost zákona na vnější „tlak z Bruselu“. Důležité je hned na začátku říct, že zákon o státní službě není nějakým posílením moci úředníků ve státě, ani nejde o to jim udělit nějaké zvláštní výhody. Hlavním smyslem tohoto zákona je zefektivnit státní správu a zabránit tomu, aby prosazovala jiné než veřejné zájmy.

Z tohoto důvodu musí být postavení kvalitních úředníků dostatečně právně ošetřeno a nesmí být na libovůli ministra, aby se zbavoval úředníků, kteří se mu znelíbí. Nebo jen proto, že chce úřadem obdarovat své přátele. Zkušenosti posledních let ukazují, k jakému poklesu profesionality v orgánech státní správy podobné praktiky vedly.

Neznamená to ovšem, že nad úředníky přestane existovat jakákoli kontrola. Naopak, budou podléhat kariérnímu systému a kárnému řízení. Hlavní rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že ministr už nebude formovat a přeskupovat podle svého rozmaru přímými zásahy aparát ministerstva, propouštět a nabírat zaměstnance, libovolně slučovat a rozdělovat sekce, oddělení apod.

Ministrův hlavní úkol přece je zadávat profesionálnímu odbornému aparátu rozhodnutí, která má vykonat. Politická rozhodnutí vzešlá z programového prohlášení a jednání vlády, která má mandát z voleb. Státní správu je proto třeba chápat jako nástroj, který realizuje politickou, resp. veřejnou vůli, jak byla vyjádřena ve volbách. Proto musí být státní správa profesionální a právně chráněná, aby na ní nebylo možné vyvíjet neoprávněný tlak, jehož cílem by bylo ji donutit, aby jednala v rozporu s veřejným zájmem.

Odolnost proti vnějším tlakům, protekci a svévoli je základem dobře fungující státní správy. Zákon o státní službě tedy není, jak by se při povrchním pohledu mohlo zdát, v zájmu nedotknutelných úředníků, ale v zájmu státu a občanů. Pokud chceme, aby stát vykonával potřebné funkce a byl garantem veřejných služeb, neobejde se bez neúplatné, ale zároveň kárnému řízení podléhající státní správy. Jen takový stát může řádně plnit své úkoly.

Vyšší míra profesionality v nedávné minulosti vysmívané „státní byrokracie“ a současně prvek stability v bouřlivě se proměňující politické aréně jsou dva klíčové pilíře státní správy, které jsou dnes ohroženy. Bez kvalitního zákona o státní službě by další eroze prvního pilíře brzy vedla k „outsourcování“ státu soukromými firmami a nevládními společnostmi. A nestabilní orgány státní správy by se staly pobočkami stranických nebo ekonomických skupin.