Vláda přidává

Vláda prý „přidává“ státním zaměstnancům. Zvláštní interpretace – v mém chápání je to dílčí náprava dřívějšího stavu, v podání pravicových komentátorů je to hrozivé plýtvání.

Co mi to jenom připomíná? V r. 2010 vysoké školy protestovaly proti snížení rozpočtu na svou vzdělávací činnost, které naplánovala ještě Topolánkova vláda. Bylo to snížení dokonce v absolutních číslech, asi o 2 mld. Kč. Přitom tehdy počet studujících i absolventů stoupal. Premiér Nečas pak po prosebném vyjednávání s konferencí rektorů rozhodl, že „přídá“ 1 mld. Nejvíc mě šokovalo, že i v akademických kruzích se s jistým uspokojením mluvilo o zlepšení rozpočtu a o „přidání“.

Stejná Nečasova vláda však ve stejné době ve jménu rozpočtové odpovědnosti zahájila frontální útok na státní zaměstnance doprovázený propagandistickými řečmi ve stylu padesátých let. Nikoli už ovšem „úředníci do výroby“, ale „zeštíhlení ve jménu efektivity“. Aby se nepropouštělo, musely se snížit platy a ty prokleté „jistoty“. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, jak ukázala situaci např. na ministerstvu práce a sociálních věcí (viz děsivé karamboly na Úřadech práce), u policie nebo u hasičů. Navíc celé slavné úspory byly potěmkinovou vesnicí, neboť mnohde se díky zaměstnancům v projektech s prodlužovanou udržitelností „po česku“ počet lidí stejně zvyšoval. Nemluvě o nárůstu outsourcování (a nejen v oboru informačních nebo právních služeb).

Nyní tedy přichází náprava. Je jen dílčím návratem k původnímu stavu. Přesto je to v médiích a i v tiskových zprávách podáváno jako „přidání“. Že jde o zmírnění předchozího snížení, se objeví někde mezi řádky. Klipová kultura ovšem vede k tomu, že si čtenář zapamatuje jen to „přidávání“. A navíc ouřadům (hasiči, policisté, učitelé).

Podle „analytiků“ citovaných lidovkami.cz je rozpočet „ málo ambiciózní především v tlaku na úspory a snížení schodku. S ohledem na očekávaný dobrý vývoj ekonomiky v příštím roce je tak nižší schodek rozpočtu proti letošnímu roku jen optickým zlepšením“. Neoliberální ekonomové zpívající stále stejné návody, které se ne a ne ukázat jako řešení krize, by mě tolik nezneklidňovali.

To spíš ta babička, kterou jsem potkal včera odpoledne u metra. „Když Vy kandidujete za tu stranu, co tak strašně ve vládě rozhazuje. A šetřit musíme všichni, celý stát. To máte jako v rodině“. Neměl jsem sílu zeptat se jí na její důchod (určitě byl nanejvýš 10 tisíc). Nešlo taky o to říkat: „ale vždyť ty předchozí vlády Vám ve jménu „šetření a odpovědnosti“ několik let nevyrovnávaly ani to zvyšování cen. A tahle vláda aspoň trochu tuhle nespravedlnost aspoň malým přidáním zmírňuje“. Spíš jsem si po chvilce debaty řekl, že vlastně není zas tak velký rozdíl mezi akademiky a tou babičkou.