„Znáte je z televize“, aneb Národní rada pro celebrity

V médiích se objevila zpráva o jménech některých osob, které by měly tvořit připravovanou Národní radu pro vzdělávání (Exprezident Klaus povede radu pro vzdělávání). Rada má být poradním orgánem ministra a pomáhat mu se vzdělávací strategií. Podle ministra Chládka by v ní měli zasednout špičkoví odborníci, kteří jsou schopni „průřezově obsáhnout celou problematiku školství“ a budou „názorově pestří“. Kombinace těchto dvou kritérií je rozhodně nosná. Zatím zveřejněná jména a první výrok navrhovaného předsedy rady však svědčí o opaku.

Za prvé, znám jen málo lidí, kteří jsou schopni s porozuměním průřezově obsáhnout celou problematiku školství. Možná pár filozofů výchovy (a vzdělávání), možná bych věděl o několika zahraničních odbornících v oboru sociologie výchovy a pedagogických věd. Přesto je to požadavek oprávněný a bylo by třeba hledat mezi lidmi z akademické sféry a výzkumných ústavů. Oni jsou. Ale je fakt, že zrušení Pedagogického ústavu AV ČR před dvaceti lety místo jeho kvalitativní transformace nese už více než deset let své trpké plody v malém počtu osobností schopných kultivovat vzdělávací politiku (po odchodu skutečných odborníků vyškolených ve „starých, neefektivních“ strukturách, jako byl Jiří Kotásek).

Za druhé, názorová pestrost má smysl jen tehdy, když se spolu baví lidi, kteří o věci opravdu něco vědí. Třeba o překážkách v kognitivním vývoji předškoláka, o přednostech a slabinách různých didaktických postupů výuky, o skrytém procesu transformace sociálně kulturních podmínek života dítěte do kognitivních, komunikačních a osobnostních předpokladů jeho učení nebo o nežádoucích důsledcích veřejné správy systému v kontextu demografických výkyvů. A jsou obeznámeni se stavem výzkumu v některé z těchto oblastí (výzkumu – nikoli povrchních sond do „názorů“ těch či oněch). Nevím o tom, že by třeba názorově pestří, byť slavní laici mohli seriózně ovlivnit průmyslové technologické postupy, rozhodování o poměru invazivní a neinvazivní léčby určité choroby nebo strategii dopravní infrastruktury. Navíc, neodkryjeme-li hlubší kořeny dnešní situace vzdělávání, pak k žádným přínosným sporům stejně nedojde. Všichni se totiž shodnou na onom mediálně opakovaném ptydepe: učíme jak za Marie Terezie, je moc drilu, učitelé nejsou alternativně tvořiví a trh práce potřebuje flexibilní a současně pro naše podniky dokonale připravenou pracovní sílu.

A s tím souvisí třetí poznámka. Člověk by čekal, že se přece jen nějak projeví sociálně demokratická vize vzdělávacího systému. Není pravda, že vzdělávání není politická věc. Je přece rozdíl, když ministr/yně jen slepě opakuje zmíněné ptydepe materiálů Světové banky nebo OECD o nutnosti učit fyziku podle potřeb trhu práce (rozuměj: podle potřeb momentálně vlivných představitelů některých skupin podnikatelů), zavádět povinně předmět finanční gramotnost a na vysokých školách omezit „neužitečnou“ antropologii, filozofii nebo humanitní obory. Nebo když podporuje kvalitní výzkum v didaktice, předškolní vzdělávání posiluje obsahově jako přípravu na úspěšné zvládnutí nároků školy, přispěje k zastavení zvyšující se selektivnosti školství redukcí víceletých gymnázií a rozdílů mezi regiony. Pak ať se k této jasně definované a dobře argumentované koncepci vyjadřují odborníci různých názorových východisek, ať ji doplňují, kritizují, vyvracejí. Spolek celebritních neodborníků může v lepším případě upéct nanejvýš tak nestravitelný dort pejska a kočičky. V horším případě dojde ke konsenzu danému předem sdílenými východisky neoliberálního způsobu správy společnosti: vyučovat jen bezprostředně užitečné, vykazovat a měřit až do úmoru, soutěžit o každou korunu podle nicnevypovídajících tabulek a žebříčků.

Metoda výběru jmen do Rady mně maně připomněla plakáty, které jsem občas zahlédl v mimopražských obcích: „Znáte je z televize“, stálo tam jako upoutávka, když měli přijet umělci s divadelním představením často nevalné úrovně …