Deník Referendum: Inkluze, nebo inkluzivismus? | Komentáře a články prof. Stanislava Štecha

10. 2. 2015

Deník Referendum: Inkluze, nebo inkluzivismus?

Stanislav Štech reaguje na příspěvky Jana Černého a Jana Michalíka, které polemizovaly s jeho dřívějším textem o diagnostických nástrojích k zařazování dětí do tzv. praktických škol.

V posledním zhruba měsíci se objevilo několik textů obhajujících právo sociokulturně i jinak znevýhodněných dětí na nediskriminující přístup ke vzdělávání. Ohroženo má údajně být „diagnostickým“ paragrafem 16a, odst. 5 novely školského zákona. A vůbec celou inkluzivní politiku to snad naruší a hromady dětí, které by dnes mohly být vzdělávány v normálních školách, to do praktických škol přivede.

Svým textem „Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání?“ jsem se snažil věcně rozebrat jádro problému i důležitý kontext (degradace poradenského systému a absence jakékoli státní politiky ve veřejném zájmu v této oblasti).

Reakce lidí z tzv. nestátek (z Člověka v tísni Tomáš Habart v Právu a Jan Černý v Deníku Referendum), ale i skandální lži a žalovatelné výroky poslance Zlatušky v Poslanecké sněmovně insinuující lobbystické finanční zájmy psychologů (snad i mé?) jsem jen registroval a ukládal si jako materiál pro svůj budoucí větší text o úpadku a deprofesionalizaci našeho vzdělávacího a poradenského systému. Text doc. Jana Michalíka v Deníku Referendum 3. 2. 2015 mě však přiměl k reakci už nyní.

Po přečtení titulku a celého textu musím doc. Michalíkovi blahopřát k výstižnosti – „Není odborník jako odborník“, to skutečně podepisuji. Doc. Michalík se však bohužel nevěnuje diskusi s mými argumenty, s těmi se míjí.

Doc. Michalík a z ostatních nejsilněji Jan Černý i mě vedou k potřebě upozornit čtenáře na několik jevů, které zůstávají skryty za zjednodušující artikulací problému jako boje mezi dobrem (neohroženými bojovníky za zájmy těch nejslabších) a zlem (všichni ti necharakterní, necitliví a navíc snad i hloupí psychologové a část speciálních pedagogů aj.).

Když se dobrá myšlenka stane ideologií
Prvním vážným a dosud netematizovaným problémem je posun práce ve prospěch inkluzivního vzdělávání do ideologicky nesmiřitelného „boje“. Historie je plná příkladů takového posunu. Z psychologického hlediska je podstatou tohoto fenoménu tzv. magický vztah k realitě. Lidově řečeno: myšlenka na cíl, na výsledek (nebeský Jeruzalém již zde na zemi; krásný beztřídní svět již v příští generaci; konec všech nespravedlností atd.) je tak silná a cíl tak krásný, že ignorujeme prostředky, postupy, mezikroky.

Heslem dne je: zkratkou k cíli. Výstižným příkladem této zkratkovitosti byly u nás tzv. dělnické přípravky z 50. let minulého století: maturantem za rok snadno a rychle, protože jsi dělník a byls nespravedlivě diskriminován. Ano, velmi často byl. Ale krach podobných akcí ukázal, že na cestě k poznání zkratky ani dálnice neexistují. Nejen u nás. Třeba Labovova kritika anglických kompenzačních programů pro „sociokulturně handicapované“ už v polovině 70. let je toho výmluvným dokladem.

Vnějším projevem tohoto magického myšlení je pak vnímání všech, kdo říkají: ano, ale není to tak jednoduché, jako škůdců či nepřátel. Manichejský souboj dobra se zlem slouží i jako identitní polarizační praktika: my dobří, oni zlí. To abychom lépe snášeli těžkosti života, když nám někdo začne znepokojivě rušit kruhy.

Jazyk umí rozlišit tenhle posun. Místo environmentální citlivosti o environmentalismu a místo inkluzivní politiky o inkluzivismu. Na rozdíl od Klausových kritik –ismů si myslím, že cíle jsou správně identifikované, žádoucí a hodnotné – jen ta zkratka je problém a fakt, že horoucí srdce omlouvá profesní neznalost.

Nejsem si jistý, do jaké míry společnost i sama občanská sdružení a neziskové organizace reflektují, kdy jsou jejich aktivity příspěvkem k inkluzivní politice a kdy ideologickým inkluzivismem. Z některých textů nebo vystoupení Člověka v tísni i některých představitelů ČOSIV nabývám dojmu, že tuto hranici vůbec neřeší a spokojeně se usadili v bojovném inkluzivismu. Mimochodem, podívejme se do historie – skoro vždycky ten posun k -ismu skončil špatně pro věc samu.

Na celé věci je z mého osobního hlediska pikantní snad jen to, že po třiceti letech výuky historie pozitivní diskriminace, afirmativních akcí v USA nebo ve Velké Británii a po osobních i výzkumných zkušenostech v zónách prioritní vzdělávací péče (ZEP) ve Francii jsem považován za nepřítele inkluze.

Ale i rozhovory s autoritou na poli školní psychologie a inkluzivního vzdělávání Peterem Farrellem mě utvrdily v tom, že inkluze je postupný a nákladný proces, na jehož začátku mají své místo nejen horoucí srdce, ale i chladný rozum a že jejím největším nepřítelem jsou inkluzivisté.

Když dojdou argumenty
Mrzí mě, že doc. Michalík nečte, co jsem skutečně napsal a nereaguje na to. Šlo o tři věci.

Za prvé, praxe pedagogického vedení dítěte je taková, že učitelé nejprve zkouší žáka podporovat a když se to nevede, žádají o pomoc poradenské zařízení. Identifikace nejvhodnější podpory pak postupuje ve fázích: diagnostika – identifikace vzdělávací potřeby – návrh podpůrného opatření. Pořadí nelze přehodit, přesnější vymezení vzdělávací potřeby vyplývající z diagnostiky vynechat a věnovat se hlavně návrhu podpory.

Za druhé, problémy v diagnostice (snad je nikdo nebude vzhledem k rozsudku ESLP popírat) nevyřešíme po pštrosím způsobu. V části „Kdo je a není mentálně postižený“ argumentuje doc. Michalík rétorickým faulem známým jako petitio principii – podsune jako výchozí fakt něco, co by bylo teprve třeba doložit, a pak s tím rozhořčeně pracuje.

Nový přístup využívající progresivní metody dynamické diagnostiky prý „prolamuje“ rigidně stanovenou hranici IQ pro stanovení diagnózy a „umožní zmíněnou nálepku mentálního postižení přiznat i dalším tisícům osob“. Pominu skutečnost, že ani dnes se nepostupuje podle zásady: máš IQ 69, tak šup do školy praktické, to je účelová karikatura.

Michalík jen elegantně ignoruje skutečnost, že právě povinnost prozkoumat adaptivní schopnosti, kvalitu a vliv sociokulturního prostředí dítěte znemožní spokojit se s aktuálně naměřenou úrovní intelektu v pásmu, v němž se obvykle uvažuje o podezření na lehké mentální postižení (LMP). Dále se oddálí diagnóza, protože je nutno vyčkat se zařazením dítěte až po vyhodnocení jeho schopnosti pracovat s podporou školy, a také je tlak na to, aby poradenské zařízení prozkoumalo i potenciál jeho pokroku.

Místo toho nám doc. Michalík naznačuje, že dikce odstavce snad otevírá možnost dítě s vyšším nebo dokonce průměrným IQ tímto způsobem odsoudit k nálepce LMP a zařazení do školy praktické. Že diagnóza nepodnětného prostředí velí jednat ve prospěch dítěte, a nikoli, jak tomu v dnešní praxi nezřídka bývá, k jeho tíži, autor vůbec nevnímá.

Pokud jde o příklady s regulací rychlosti na silnicích nebo rozhodné výše pro nárok na příspěvek u postiženého, jsou prostě mimo mísu. Právě navrhovaná úprava bodovou hranici jenom úrovně intelektu v tomto případě zpochybňuje.

A za třetí jsem upozorňoval, že když už je systém deregulovaný a decentralizovaný, formulujme v zákoně i diagnostický paragraf, abychom měli silnější zmocnění k tlaku na proměnu i diagnostické praxe a identifikace vzdělávacích potřeb jako východiska pro podporu. Zkušenost s řízením poradenských služeb v posledních deseti letech jasně ukazuje, že metodické doporučení je mnohdy jen nezávazným čtením.

Místo skutečného čtení mé argumentace se doc. Michalík uchyluje k argumentaci ad hominem. Zjevně tato taktika, jak je vidět z komentářů pod článkem, zabrala, tak využiji i je. Postupuje starou metodou k dokonalosti přivedenou zejména bolševiky (nemíním jako nadávku, ale jako historický fakt).

Místo aspoň pokusu reagovat třeba na můj elementární psychometrický argument o souvislosti vyššího počtu indikátorů a zpřesnění oddálené diagnózy, odstartuje rovnou otázkou Cui bono? Malý, skoro neviditelný faul: čtenář je předprogramován v dalším čtení otázkou: co z toho asi budou mít ti ministerští, ti psychologové, ti jejich zastánci z akademické sféry? Skrytá otázka s nabízející se odpovědí: určitě nějaký vývar. To už pak jejich názory ani nemusíme moc zkoumat, že?

Aby se takový závěr posílil bez nějakého dokazování, užijí se tři postupy. Za prvé, jako výchozí fakt použije něco, co zdánlivě drobně posune. Příklad: Štech odlišuje odborníky a „odborníky“. V textu jsem uvozovky použil jednou, když jsem upozorňoval na novinářské články odvolávající se na hlasy lidí, kteří diagnostice evidentně vůbec nerozumějí.

Nikoho jsem nikde nenavrhoval z debaty vylučovat – jen jsem naznačil, že váha hlasu těch, kteří se profesionálně diagnostikou v psychologii a konstrukcí nástrojů zabývají na špičkové evropské úrovni a těch, kteří jsou odborníky v jiných oborech nebo uživateli výsledků jejich práce, je zkrátka jiná. Ale hlavně, za skandální považuji, že v tom protidiagnostickém běsnění se právě hlasy špičkových psychologů, diagnostiků a poradenských psychologů ignorují.

Nebo snad někdo zná nebo cituje názory předsedkyně Unie psychologických asociací (k dispozici novinářům, ministerstvu atd.) nebo odborných asociací, nebo se snad zeptal autorit na poli konstrukce nástrojů, diagnostiky a interpretace jejích výsledků? Jistěže ne. Proč se taky ptát lidí, kteří se touto činností profesionálně zabývají léta.

Tento můj argument ve prospěch skutečného naslouchání odborníkům by prý šlo pochopit, kdyby šlo o „nějaký úzce vymezený čistě psychologický aspekt“ daného problému, říká doc. Michalík. Ale tím právě problém diagnostických měření je. K jejich důsledkům se samozřejmě musí vyjadřovat všichni, kterých se to týká. Ale s pochopením podstaty věci.

Za druhé, v kontinuitě s Cui bono argumentem doc. Michalíka se naznačí, že ten Štech není vůbec nějaký nezávislý odborník. Tedy „leccos“ nasvědčuje tomu, že je závislý. Proto, že jsem psycholog a tudíž určitě budu mít zájem se „nakapsovat“ na nových nástrojích a taky jsem se pár přednáškami podílel na třech projektech uskutečňovaných na MŠMT k zavedení a podpoře školních psychologů a školních speciálních pedagogů?

K dokonalosti tento „argument“ dovádí ve svých vystoupeních poslanec Zlatuška, ale Jan Černý z ČvT taky zabodoval. Ve svém textu na Deníku Referendum nás nejprve spojil s dr. Zapletalovou jako ty, kdo můžou za stav systému a udělali by líp, kdyby ho změnili (což se právě snažíme postupnými kroky dělat). O co nám podle něj jde, vyvrcholilo v jeho komentáři pod textem doc. Michalíka v DR 3. 2. 2015.

Opravdové Rádio Jerevan: „projekty dr. Zapletalové, kterých už bylo za stovky miliónů (Zlatuška: dohromady půjde až o miliardu) na ty nástroje, a nyní se chystá další projekt EPS na rozvoj poradenských služeb“. Takže, jak to nakonec bylo s tím Ivanem, co vyhrál v loterii automobil?

  1. Z dostupných dat o ukončených projektech lze zjistit, že u šesti projektů relevantních k psychodiagnostickým nástrojům a pod tzv. skupinou II MŠMT představovaly skutečné náklady cca 707 mil. Kč; dr. Zapletalová do nich nebyla zařazena a placena s výjimkou posledního, kdy byla povolána jako krizový zachránce na poslední rok (projekt RAMPS);
  2. Z rozpočtu těchto projektů v minulosti šla drtivá většina prostředků na platy školních psychologů a speciálních pedagogů a na jejich vzdělávání, za nástroje se za deset let utratilo ve všech těchto projektech kolem 4,75 mil. Kč, za vzdělávání k nim řádově okolo 300 tisíc Kč.
  3. Uvedené projekty vedly jako jedny z mála ke skutečným kvalitativním změnám v systému – potvrdí to ředitelé, učitelé, rodiče i žáci zapojených škol. To se nedá říci o řadě různých metodik a opatření – často duplicitních, řešených v několika projektech.

A za třetí, pro jistotu, kdyby snad byl čtenář hodně natvrdlý, tak se naznačí: je ten Štech vůbec nějaký odborník? (což jeden komentář pod textem správně vyložil: je to fachidiot, který nerozumí psychologii, té jenom v rámci školství). Skutečně věhlasní se prý za odborníky prohlašovat nepotřebovali.

Co na tom, že jsem se nikdy za výjimečného (jediného, věhlasného atd.) odborníka nepovažoval, ani jsem to nikde nevytruboval. A to nejen v tomto tématu. Co na tom, že doc. Michalíkem uváděný dr. Šturma jako příklad těch, kteří jsou na rozdíl ode mě věhlasní a skuteční odborníci, má ve věci inkluze, pokud je mi známo, názory velice blízké mým a vzdálené inkluzivismu jako ideologii. To je jedno – prostě to stylisticky pěkně sedlo.

„Ono to víno zas nebude tak čisté, že jo, předsedo?“
Zdálo by se tedy, že zištní, závislí, zainteresovaní obhájci diagnostického paragrafu stojí proti lidem řídícím se čistou touhou skutečně pomoci znevýhodněným dětem. Je třeba si ale dávat pozor na dnes dostupné údaje o projektech a o způsobu informování třeba poslanců školského výboru.

Již v polovině listopadu před projednáváním novely doc. Michalík bezostyšně píše poslancům o tom, že návrh paragrafu bude „výhodný jen pro určitou skupinu, která se silnou lobby v zádech očekává výrazné zisky z masového prodeje nových testových materiálů. Toto tvrzení může působit příliš kategoricky či expresivně, ale skutečnost bude nakonec ještě horší, než je naznačeno“. Bez jediného důkazu, který se ostatně dodnes neobjevil. A vlastně spouští dnešní nechutné furore.

Obhájce postižených a diskriminovaných, na kterého se obracejí stovky osob jako na svého zachránce ovšem současně ví, jak chodit v projektech a přisát se k prsu veřejných rozpočtů. Co na tom, že jsou ty projekty v podstatě duplicitní a financuje se tak znovu, co už se jednou udělalo (srovněj např. metodika asistenta pedagoga) nebo se silnými překryvy (současný projekt SPIV zaměřený na podpůrná opatření a projekt Inovace činnosti SPC při posuzování speciálních vzdělávacích potřeb z roku 2010).

Nahlédnutím do seznamu řešitelů vidíme jména pracovníků např. z ČvT nebo ČOSIV. Takže, jak je to s jejich nezávislostí, když tito lidé formulují výhrady proti ministerské dikci ve prospěch uplatnění výstupů projektu SPIV doc. Michalíka? Co když je hlavně potřeba, aby se investovalo do „jeho“ podpůrných opatření a zajistila se udržitelnost výstupu z projektu SPIV.

A co ten připravovaný projekt na Efektivní poradenské služby, který tak pohotově rozebral Jan Černý v komentáři pod článkem doc. Michalíka z 3. 2.? Projekt v tu dobu, pokud je mi známo, snad ještě ani nebyl pořádně projednán a schválen poradou vedení MŠMT a Jan Černý už věděl o položkách jeho rozpočtu. Jistě velký zájem, aby odborníci na slovo vzatí rozvíjeli kvalitu pedagogicko-psychologického poradenství.

Smutnou skutečností pak je, že takovéto projekty ovlivňující systém se buď svěřují externím subjektům, nebo se s nimi zásadně koncipují. Problém je v tom, že mohou vymyslet kdeco, a za realizaci pak nenesou žádnou odpovědnost. Jejich leckdy sporné výstupy pak musejí realizovat ti, kteří jsou uvnitř státní správy, ale kteří v dnešním pojetí veřejné služby mají jaksi a priori menší důvěru než aktivisté a entuziasté.

Vyšlo v Deníku Referendum

share on twittershare on facebookshare on g+
Přihlásit se
Facebook Twitter RSS