Neoliberální krize vzdělávání je krizí kultury daru a její legitimity

Inspirací pro zamyšlení nad rezistencí vůči potržnění vzdělávání nám může být analýza etnologa, sociologa a antropologa Marcela Mausse, konkrétně jeho esej o daru (Mauss, 1923/1968). Mauss v něm nehovoří o škole; jeho analýza logiky daru a protidaru však vybízí k úvaze nad institucionalizovaným vzděláváním, nad smyslem školy jako instituce.

Mauss si při studiu tzv. primitivních společenství všiml, že existují dva režimy ekonomiky – zbožně-tržní a ekonomika založená na daru. Přitom každá z nich funguje podle zcela odlišné logiky s odlišnými společenskými i psychologickými dopady. Společenství může být buď zcela založeno na logice daru nebo oba typy ekonomiky v jednotlivých sektorech života kombinuje.

Mauss klade tyto výchozí otázky: „Proč jsou směny založené na daru důležité? A proč vůbec dar, který je tržně nevýhodným chováním, existuje? Nebo – jaká síla v darovaném předmětu nutí obdarovaného splatit ho?“ A jeho odpověď zní: dar je „totální společenský fakt“, který nezahrnuje jen materiální (nebo materializovatelný) předmět, ale i čest dárce a obdarovávaného, jejich status a identitu. Jednání v logice daru má „magický“ charakter, protože překonává rozlišení mezi materiálním a spirituálním. Darující nikdy nedává jen nějaký předmět, ale taky část sebe, protože předávaný předmět je nezrušitelně svázán s dárcem („předměty nejsou nikdy kompletně oddělitelné od osob, které je směňují“ (1968, s. 31).

Díky tomuto spojení mezi dárcem a darem vytváří tedy akt darování sociální pouto s povinností obdarovaného dar opětovat. Neopětovat ho znamená ztrátu cti a statusu, nebo i horší věci – vyobcování, marginalizaci osoby v rámci společenství. Mauss v rámci směny založené na daru rozlišuje tři povinnosti: dávat (nezbytný první krok, aby se vůbec vytvořily a udržovaly sociální vztahy); přijímat (protože odmítnout dar znamená zavrhnout, odmítnout sociální pouto darem instituované) a opětovat dar (aby se demonstrovala štědrost, čest a bohatství, ale také, a možná hlavně, aby se sociální pouto potvrdilo a „završilo“).

Gregory (1982, 1997) užívá v souvislosti s Maussovou koncepcí daru pro naši úvahu klíčový pojem nezcizitelnost či neodcizitelnost („inalienability“). Upozorňuje, že v tržní ekonomice existuje ostrá separace směňovaných předmětů od osob, které je vlastní. Tato separace je kodifikovaná v pojmu soukromého vlastnictví. Předměty jsou určeny k prodeji, což znamená, že vlastnická práva se plně přesouvají na nového vlastníka. Předmět se tak „odcizil“ původnímu vlastníkovi.

Naproti tomu v ekonomice založené na daru nelze dárci darované předměty odcizit; jsou spíše půjčené než prodané. A právě skutečnost, že darovaný předmět je trvale součástí identity dárce, způsobuje, že dar nutí obdarovaného k reciprocitě¹. Neodcizitelnost daru od osoby darujícího vede k povinnosti protidaru, takže dar vytváří v obdarovaném pocit dluhu, který musí být „splacen“. Vzniká tedy očekávání protidaru, které překlenuje vztah darujícího a obdarovaného v čase (mezi darem a protidarem musí být vždy určitý časový odstup, jinak jde jen o směnný obchod) – a vyvíjí se tak sociální vztah, který trvá v čase a prostoru až do příští směny. Tak se udržují vztahy vzájemné závislosti. Mauss dokonce tvrdí, že „nezištný“ dar, který nevyvolá protidar, není darem, protože nevytváří sociální pouto. Konkretizuje tak durkheimovskou úvahu, že podstatu společenské soudržnosti tvoří solidarita; podle Mausse solidarita zakládající sociální pouto a kohezi společenství je vytvářena právě směnami založenými na logice daru.

V pozorováních etnografů šlo o reciprocitu v synchronních interpersonálních interakcích; nehovoří o mezigeneračních (diachronních) darových směnách. Vzdělávání je krystalickým příkladem logiky daru a protidaru mezi generacemi. Jeho předmětem jsou poznatky, normy i hodnoty. Je to logika, která zakládá školu jako instituci a dává jí její antropologickou funkci a základ. Mladá generace (obdarovaní) totiž nevrací dar hned, v relativně krátkém časovém odstupu a ve stejné podobě; ale až s velkým odstupem, třeba v jiné faktické podobě, jiným recipientům. Tak se vzděláváním zakládá povinnost přijmout dar, opětovat ho a udržovat společenská pouta s těmi, kteří nás obdarovali i s těmi, které my teprve obdarujeme.

Vzdělávání je tak bezpochyby totálním společenským faktem a transmise poznatků je jeho hlavní osou. V takových interakcích se díky nezcizitelnosti předávaného, díky tomu, že poznatky a hodnoty se nemohou separovat a stát se zcela vlastnictvím jednotlivých osob, zakládá opora pro vazby s druhými, pro kontinuitu společenství i pro osobní existenci.

Škola doby modernity byla možná až příliš v zajetí ideálu (vědeckého) pokroku a dlouho až příliš nesená kulturním nacionalismem, ale byla ne-zištná. Neoliberální škola je nahlodávána egoistickým utilitarismem a stále potlačuje logiku daru a proti-daru, protože funguje podle jiného modelu mezilidské směny. Vzdělávání tak hrozí být jen pokračováním globální ekonomické války, v níž společnost tvoří jednotliví, na svůj účet bojující vojáci (Laval, 2004).

Je v zájmu společenství, aby ze vzdělávání jako daru nebyl vyškrtnut žádný jeho člen. To se dá jen těžko zajistit ve vzdělávání chápaném jako produkce zboží nebo služeb. Zdá se, že je nezbytné pokusit se o re-fundaci instituce školy, jejímž institucionálním programem by měla být obnova logiky daru.

---

^{1. [Je třeba pro úplnost připomenout, že předpoklad reciprocity jako nutná součást „nezištného“ daru, stejně jako fakt, že každý takový dar zakládá vzájemnou závislost jedinců a sociální pouto, byly některými autory kritizovány. Např. kolemjdoucí evidentně nezištně obdarovává žebráka na ulici – je to dar, když nevzniká reciprocita, ani její očekávání a ani se nevytváří pouto mezi oběma? Uvedená kritika ovšem poněkud trpí snahou definovat dar „univerzálně“ a abstrahuje od předpokladu sociální struktury. V naší (i původní Maussově) úvaze jde o směny v rámci trvalejších konfigurací a sociálních struktur.]↩}