České sekce ve Francii – mohou být i dnes, čím byly včera?

Institut československých sekcí ve Francii je naprosto ojedinělý. Vzhledem k dramatickým proměnám, kterými prošly naše země i Evropa v uplynulém století, je otázka, jaký smysl mají sekce dnes, pochopitelná. Pozice, ze které vyjadřuji svůj názor, je možná již docela vratká. Absolvoval jsem dijonské Carnotovo lyceum v r. 1973. Pak jsem byl v letech 1990 – 2000 členem komise, která vybírala mezi uchazeči o studium v Dijonu a v Nimes. Měl jsem přitom příležitost sledovat vývoj názorů a postojů reprezentantů Carnotova lycea i lycea A. Daudeta, stejně jako představitelů francouzského velvyslanectví. Moje současné informace jsou však velmi kusé a zprostředkované.

Pokusím se přesto z těchto zdrojů a zkušeností vytěžit a formulovat méně osobní pohled na sekce. Ty jsou často ztotožňovány s jedinečnými výkony a prostorem pro rozvoj mimořádných talentů. Děje se tak prostřednictvím zástupných symbolických postav, obvykle triádou Voskovec, Černý, Císař doplňovaných podle literárního vkusu tu Jamkem, tu Troškou. Protože tyto postavy vůči celé populaci lycejistů vystupují v metonymické figuře jako pars pro toto , navozují pochopitelně obraz sekcí jako líhně mimořádných talentů.

Mj. i tato skutečnost a otázky nad stabilitou či historickou proměnlivostí funkce sekcí mě vedly k následující úvaze.

1. Ke kořenům – proč sekce vznikly a jakou roli hrály?

Sekce jsou pochopitelně přesně historicky situovaný a také proměnlivý institut. V každém období svého vývoje znamenaly ovšem něco jiného: politicky, symbolicky, formativně. Jinak řečeno, sekce měly v různých dobách různý étos ¹. Užívání termínu „československé sekce“ vytváří klamnou jednotu. Domnívám se, že k sobě sice všichni tak trochu patříme, ale vždycky silněji ti, kteří společně konstruovali dobově specifický význam sekcí.

Zakladatelské období lze situovat mezi roky 1920 a 1930 (1939) s vědomím, že původní étos v druhé dekádě slábne. Sekce byly psychologicky asi nejvýraznějším projevem vztahu „matky“ Francie ke svému „dítěti“, čerstvě zrozené Československé republice. Dítě, které se má výchovou emancipovat, nutně potřebuje velký vzor. Politicky jsou sekce součástí širokého proudu francouzsko-československých aktivit v oblasti organizace armády, zahraniční politiky i školství. Francouzský vzor je patrný nejen při stanovování politických cílů, hodnot, aliančních seskupení apod., ale také v oblasti organizace státní správy. Také sekce byly ve svých počátcích příkladem asymetrického vztahu mezi Francií a ČSR, ze kterého emancipace slabšího z partnerů vyrůstá. Současně mohly být některými vnímány jako nebezpečný prvek výchovy „národních odrodilců“.

I v tehdejší době však bylo velmi neobvyklé, aby stát organizoval středoškolské studium svých žáků v zahraničí. Uvědomme si, že vzdělávání (základní i střední) je v první třetině 20. století stále silně pod vlivem národní ideje. Školní vzdělávání má poslání emancipovat a sjednotit národ (ve Francii jsou učitelé „černými husary Republiky“ a učitelské ústavy nesou přímo ve svém názvu „normalizační“ poslání). Myšlenka vysílat nejlepší „syny (a později i dcery) národa“ studovat v tak mladém věku do zahraničí proto i u nás nacházela poměrně dost kritiků.

Symbolicky jde o akt pomoci, který je i explicitně orientován na elity. Dobové zdůvodnění hovoří o tom, že sekce slouží nejtalentovanějším mladým středoškolákům z ČSR, aby „dokončili“ svá studia v elitních francouzských ústavech. Kandidáti se samozřejmě rekrutují z tradičně výběrových víceletých gymnázií v ČSR. Pro mladé Čechoslováky tedy studium znamenalo nejen iniciaci do vysoké kultury, kterou se Francie ve svém školství tehdy pyšnila, ale také vynikající vklad do další (elitní) kariéry. Formativní efekt sekce je však nutno nuancovat. Je třeba mít stále na paměti Voskovcova slova, že má pocit, že studium v lyceu na něm, pokud jde o jeho další vývoj, nezanechalo podstatnou stopu.

Během poválečného intermezza let 1945 – 1948 nemohlo dojít k resuscitaci předválečného étosu. I když je možné, že další rozvoj vztahů mezi našimi zeměmi v oblasti školství by byl ve znamení obtížného obnovování přetrhaných pout důvěry.

Dostáváme se tak k pozoruhodné epizodě let 1966 – 1973. Politicky je zřejmé, že šlo o projev otevírání ČSSR a atmosféry předznamenávající Pražské jaro. Koneckonců zosobnění této souvislosti Čestmírem Císařem je dostatečně známé. Symbolicky by se dal étos sekcí v této době označit jako „nadechnutí svobody“. Už sám fakt překročení hranic směrem na Západ, za železnou oponu tuto symboliku potvrzoval. Navíc, setkání s francouzských školstvím bylo poučením o rozdílech mezi svobodou a svévolí. Umný mix svobodné volby (ať už vzdělávacího obsahu nebo metody), jejího důkladného odůvodnění a vnější disciplinace měl formativní efekt. Pro tehdejší studenty sekcí byla iniciace do kritického myšlení a jeho metod velmi důležitá. Individuálně bylo studium prožíváno jako unikátní a neopakovatelná příležitost, která je dílem velké náhody a nebude mít v podobné formě pokračování.

Po r. 1990 se znovuotevření sekcí stává potvrzením návratu demokracie a normálnosti situace. Navíc v prvních letech dekády je politický vývoj i v dalších sférách života společnosti koncipován jako návrat do stavu ex ante (pokusy instalovat meziválečné instituce nebo ideje se netýkají jen vzdělávání). S rozšiřujícími se možnostmi, jako jsou bilingvní frankofonní sekce lycejí, zahraniční střední školy na území ČR, výměnné studijní pobyty podporované granty nebo i z privátních zdrojů hrazené studium v zahraničí, se situace mění. Studium v sekci se postupně stává jen jednou z mnoha možností, jak získat zahraniční studijní zkušenost a vytvořit si budoucí profesní konkurenční výhodu. Politický étos sekcí je zesílen myšlenkou podpory vstupu ČR do Evropské unie, pro který sekce mohou připravit kvalifikované jedince: vzdělané, ovládající dokonale cizí jazyk a impregnované myšlenkou evropanství (rozhodně více imunní vůči českému provincialismu).

Proměňující se přístup francouzské strany k sekcím prozrazuje v průběhu 90. let sílící orientace na kandidáty nadané zejména v matematice a ve fyzice – a to již při výběrovém řízení. Ovládání francouzštiny a další charakteristiky uchazeče se stávají jednoznačně conditio sine qua non , prerekvizitou, která se nebude v lyceu speciálně „doučovat“. Pro francouzská lycea jsou sekce mj. příležitostí vychovat špičky zejména v klíčových specializacích „S“ (matematika a fyzika) a tak si vylepšit pozici v žebříčcích vzdělávacích ústavů či v jiných hodnoceních. Znovu se tak objevuje téma elit. Na samém počátku 20. let byl zájem o výchovu elit formulován zejména československou stranou a zdůvodněn potřebou vybavit mladý stát špičkovými odborníky. Po osmdesáti letech se důraz na výběr a výchovu elit objevuje znovu, tentokrát je však formulován výrazně představiteli lycejí a je zdůvodněn potřebou vykazování excelence ústavů v soutěži vzdělávacích institucí.

Nicméně, studium v sekci se stává „normální“, není již zdaleka ani přípravou na misijní poslání jako mezi válkami, ani unikátní a neopakovatelnou příležitostí k poznání kritického ducha jako na přelomu 60. a 70. let. Zejména s relativně omezeným zájmem českých středoškoláků o studium v sekci se objevují pochybnosti. Může být hlavním argumentem pro pokračování projektu sekcí unikátní tradice? Jaký má být po sto letech jeho étos, politický účel a formativní efekt? A proč by mělo mít smysl v sekcích pokračovat?

2. V čem spočívají kritiky sekcí?

Historicky se objevují tři argumenty zpochybňující status quo. První argumentaci jsem již naznačil v předchozí podkapitole. Jde o argument, že šestnáctiletí jsou příliš mladí na to, aby byli vyňati z působnosti národního vzdělávání. To však mělo svou svébytnou funkci zhruba do šedesátých let minulého století. Koncept základního a středního vzdělávání jako instituce národní soudržnosti se rozpadá a globalizace tuto tendenci ještě zesílila. Přesto se občas objevují stanoviska plédující pro posun podpory studujících do vyšších věkových kategorií, až budou čeští vyslanci zralejšími jedinci. Varianta této kritiky, že studenti neabsolvují plnohodnotné studium českého jazyka a literatury a také (českého) dějepisu již také tak úplně neplatí.

Druhým argumentem, proč nijak zvlášť nepodporovat rozvoj sekcí, je nebezpečí sociální selektivity. Zjevně se tím naráží na étos elitní přípravy pro elity. Ponecháme-li stranou fakt, že elitní vzdělání ještě nutně nemusí být určené jen „elitám“ definovaným sociálním, kulturním a ekonomickým statusem orientační rodiny, určitá pochybnost zůstává. Při nevhodně nastaveném výběrovém řízení existuje nebezpečí tzv. Matoušova efektu ², který skutečně určitou sociálně nespravedlivou selekci podporuje. Studenti z bilingvních lycejí, z elitních soukromých škol nebo ti, kteří již absoĺvovali díky rodičům část dosavadního vzdělávání v zahraničí mohou být „zvýhodněni“ oproti ostatním ze středních škol hlavního proudu. Tomu lze čelit opatřeními podobnými tzv. pozitivní diskriminaci při výběrovém řízení. Pak by šlo o tendenci, která elity postupně vychovává, nikoli prostě vybírá.

Nežádoucí selektivitu může ještě podporovat zavedení poplatku (školného) rodiči. V takovém případě je ovšem potřeba vytvořit stipendijní fond pro nejlepší uchazeče, jejichž rodiny poplatek prokazatelně diskriminuje.

Třetím argumentem, který zaznívá, je finanční náročnost sekcí, resp. návratnost vložených investic. V atmosféře krizové paniky a hysterie kolem „potřeby“ redukovat veřejné výdaje se na tento argument obtížně reaguje. Domnívám se však, že i vzhledem k proměňující se situaci je možné uvažovat o pestřejším portfoliovém financování. Úhrnné náklady jistě nejsou tak vysoké, aby se ministerstva obou zemí, městská a regionální zastupitelstva, případně sponzoři nemohli dohodnout na jejich pokrytí. Je ale pochopitelné, že zdůvodnění, proč uvolnit prostředky právě na tento účel, vyžaduje ujasnit si smysl (účel) sekcí dnes a jemu odpovídající formu a organizaci.

Argumenty pro podporu sekcí také mohou být na obecné úrovni formulovány. Pro Francii by právě dnes neměla být zanedbatelnou skutečností poměrně levná investice do výchovy malých ambasadorů francouzského kultury a činitelů ekonomického vlivu a spolupráce. A to může být v době poklesu francouzského civilizačního vlivu v Evropě nezanedbatelný argument. Otázka pochopitelně zní – proč právě Češi? Odpovědí může být geografická poloha ČR a zkušenost se západní i východní částí Evropy.

Pro českou společnost a kulturu by zvýšená podpora sekcím mohla být opřena o potřebu vyvažování ekonomických, kulturních a politických vlivů. V situaci hrozící hegemonie angloamerické monokultury mohou být lidé vzdělaní v relativně mladém věku v odlišné kulturní tradici příspěvkem k rozvoji alternativního uvažování o problémech.

Nakonec i individuální zkušenost absolventa sekcí je ojedinělá právě víceletým „ponorem“ do života v jiné kultuře. Ještě jednou připomenu pozoruhodnou reflexi Voskovce – ten mezi pozitivními efekty svého studia v Dijonu uvádí jakýsi „zcizovací“ efekt, řečeno brechtovsky. Získal prý odstup od vlastní kultury a tím i schopnost pohlédnout na ni bez obvyklých stereotypů insidera. Podcenit však nelze ani dokonalou znalost jazyka osvojovaného v prostředí formálního předávání kultury. Nejde jen o jazyk jako nástroj komunikace. Jazyk je totiž podle psychologických poznatků spolutvůrcem mentálních schémat a způsobů myšlení. V tomto smyslu („kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“) ale působí především, když je vědomě osvojován jako vyčleněný předmět poznávání. A to lze jedině systematickým výcvikem ve škole.

3. Jak dál?

Po rozvažování o vývoji sekcí, proměnách jejich étosu a symbolické síly, vidím tři varianty jejich další existence.

První variantu představuje zachování a vylepšení dosavadního modelu, který bych označil jako model ambasadorů frankofonie. Případné rozšíření portfolia financování je dobrou investicí jak pro Francii, tak pro ČR, tak i pro studenty. To jsem se snažil argumentovat výše. Přínosem lépe zhodnocujícím tuto investici by jistě bylo lepší monitorování, případná podpora absolventů. Nejen v průběhu jejich vysokoškolského studia, ale také v rané fázi jejich profesní kariéry. Setkání absolventů se nemusejí omezovat pouze na slavnostní příležitosti jednou, dvakrát za rok.

Druhý model bych označil jako „Erasmus na úrovni střední školy“. Lze si představit větší počet středoškoláků než dnes, kteří studují na bilingvních lycejích i na gymnáziích s rozšířenou výukou jazyků, jak pobývají 1-2 trimestry ve francouzském lyceu. Daleko větší počet z nich by měl osobní zkušenost s francouzskou kulturou. Nevýhody tohoto modelu jsou však také nabíledni. Hlavní z nich zní – už by to nebyly „sekce“, protože funkce takových pobytů by byla jiná. Navíc by se jen těžko dalo uvažovat o vyvážených výměnách studentů.

Třetí model by vyhověl těm, kteří se domnívají, že z pobytu v sekci by více vytěžili starší, zralejší jedinci. Hlavní změnou by byl jen fázový věkový posun – sekce jako start pro špičkové vysokoškolské studium ve Francii. Vybraní studenti by nastupovali např. až do classse de Première poté, co by si vybrali specializaci doma a po případném úspěšném konkurzu by měli hrazeno studium v classes préparatoires pro Grandes Écoles, případně v bakalářském studiu prestižních oborů na univerzitě.

Každá z vizí má své silné a slabší stránky. Každá také sleduje trochu jiný účel a plní odlišnou funkci. V současné chvíli se ovšem jeví jako nejrozumnější zachovat dosavadní model doplněný o systematičtější monitoring absolventů a práci s nimi.

---

<sup>1. [Étosem se rozumí sdílené a orientující názory a ideály, které charakterizují určitou komunitu; někdy se hovoří o „duchu“, který motivuje uznávané ideály a navyklé způsoby chování a postoje vůči určité realitě atd.]↩
2. [Podle evangelia sv. Matouše: kdo má, tomu bude ještě přidáno a rozmnoží své statky, ten, kdo nemá, ztratí i to málo, co má. Je třeba připomenout, že kognitivní předpoklady jedince jsou významně ovlivňovány sociálně-kulturním kapitálem rodiny; nejsou tedy naturální kategorií nezávislou na kultuře.]↩</sup>